Zažil jsem včera dvě kázání. Dopoledne jsem byl na jedné optimistické zádušní a večer na oslavě svátku sv. Ignáce u Ignáce.

Jedno skvělé, druhé hrozné.

Byla to obě opravdu kázání, nikoli homilie, neb v tom prvním se kazatel věnoval svému vztahu se zemřelým a na jeho životě demonstroval "magnalia Dei" a v druhém případě se věnoval odkazu sv. Ignáce. Což nijak nekritizuji, protože při zvlástních příležitostech je to OK.

Ten dle mě neúspěšný (ale lidu se to muselo líbit) se prohřešil proti deChadinovskému pravidlu z "Murphyho zákonů v církvi":

Nesleduje-li kazatel vývoj přírodních věd ani "z rychlíku", ať se vystříhá příkladů ze světa vědy a techniky, protože znalosti jím pracně nabyté v obecné škole mohou být již částečně překonané. Navíc v lavicích mohou sedět odborníci, jež každé surové fušování do oboru naprosto indisponuje pro zbytek mše svaté.

Jen to nebylo z věd přírodních, ale z oblasti sémiotické a estetické. Ale ta má indispozice se mu vskutku podařila dokonale.

Z toho pěkného kázání bych rád tlumočil jednu myšlenku, která se vztahuje k nedávné zjitřené debatě o vztahu milosti a svobodné vůle:

"Přes všechnu naši bezesporu svobodnou vůli si musíme uvědomit, že režisérem našeho života je Bůh, a nikoli člověk."