Začnu známým vtipem:

Baví se spolu faráři (verze se liší - kanovníci, litugická komise atd.) zda je možné sloužit na Velký pátek zádušní mši za Pána Ježíše. Nakonec se shodnou, že to nejde. Ale jeden protestuje: Není pravda, že to nejde. Zkusil jsem to a šlo to!

Napadají mě i jiné věci, které podle normálního rozumu nejdou. Například nemohu být zeleným aktivistou a při tom vypouštět vyjetý olej z auta do rybníka. Nebo nemohu být vegetariánem a zároveň večeřet vepřové hody. Nebo nemohu být prolife aktivistou a přividělávat si k tomu podomním rodejem postinoru. Nebo nemohu být předsedou klubu Sisyfos a zároveň věřit na ufouny.

K napsání této úvahy mě podnítila jedna paní, která se prohlašije za katolíka, ale zároveň věří v reinkarnaci. Někde jsem četl, že takových katoíků je v Evropě asi 30%.

V jakém smyslu to ale "nejde". Vždyť o všech těch absurdnostech platí to "zkusil jsem to a šlo to"?

Ty věci se přece navzájem nevylučují. Kdyby se vylučovaly, muselo by platit "zkusil jsem to, ale nešlo to". Zdá se, že je třeba ty dva protiklady ještě o něco doplnit. Nějakou podmínkou, či nějakým předpokladem. Aby pak nebyla možná současná existence prvního a druhého (jak je uvedeno v příkladech výše) a toho třetího, zatím hypotetického a hledaného.

Zdá se mi, že tím třetím může býr zdravý rozum. Tedy rozum. Protože nezdravý rozum rozumem vlastně není, je nerozumem. A nebo a tuto třetí podmínku může aspirovat integrovaná osobnost. Ale je neintegrovaná osobnost osobností? (tak jako nezdravý rozum = nerozum není rozumem?)

Co myslíte?