Ma jednom, webu jeden můj přítel přeťukal kus nějaké sociologie/psachologie. Využívám a kopíruji:

No prostě "kariéra člena skupiny" aneb sociálněpsychologický přístup k tématice náboženství. Pavel Říčan ve své Psychologii náboženství (Praha, 2002) na str. 146 uvádí:

"Příslušnost ke skupině se upevňuje vnitřně (prožitkově) i vnějšně účastí na náboženských a jiných aktivitách skupiny, zejména jeví-li při nich člen nadměrnou až výjimečnou horlivost, obětavost a komformitu. Na základě svých zásluh může být vyznamenáván a dáván za vzor, stoupá jeho prestiž, přičemž nejvyšší metou je status světce. K upevňování příslušnosti a ke zvyšování skupinového statusu přispívá i postup po jiné linii - v hierarchii moci, respektive vlivu: členství ve správních orgánech skupiny, kňežské svěcení, hodnost představeného kláštera nebo biskupa atd....dostředivé stádium členské kariéry může být vystřídáno stadiem odstředivým. Někteří členové objevují nesrovnalosti v nauce, charakterové vady a manipulativní praktity vůdců a jsou zklamáni, jiní prostě polevují v horlivosti, stávají se marginálními, popřípadně časem vystoupí nebo jsou vyloučeni. Bývalý člen ("odpadlík") si někdy uchovává pozitivní vztah ke skupině, vděčně vzpomíná na to co v ní prožil. Může žít zralejším způsobem v jiné skupině a na tuto vzpomínat jako na krásnou, byť pošetilou zamilovanost. Jiný rozšiřuje o své bývalé skupině negativní informace, usvědčuje ji z manipulativních praktik a její vůdce ze zištnosti nebo i ze zločinů. Může se stát i bojovníkem proti ní - někdy dokonce profesionálem, který jako tzv. výstupový poradce pomáhá bývalým spolučlenům, aby se vymanili z jejího vluv. jinpou variantu členské kariéry představují angažovaní nonkonformisté, kteří kritizují nauku skupiny nebo její praxi, zejména praxi vedení. jsou-li dostatečně silní, prosedí se jako reformatoři své skupiny, nebo v ní způsobí významné schizma a stanou se vůdci svého vlastního směru."

Rozvinula se tam diskuse o tom, zda to platí jen pro sekty, nebo i pro opravdické církve.

Já si myslím, že tohle je to, jak funguje církev po lidské stránce. Toto popisuje přirozenost-

A milost, podel sv. Tomáše, neruší přirozernost. Proto takhle fungují církve, i ŘKC. A vždy fungovly. Ale navíc je tam ta milost. Tedy u některých (církví  církve), to, co je nadstavbou, to, co rozvíjé tuto výše popsanou přirozenost.

Teda I TAKHLE to finguje. Někde jenom takhle, v ŘKC i takhle, ale i po božsku. Kdyby to fungovalo JEN takhle, bylo by to na odstřel.