Tak je to za mnou.

Ráno to bylo kruté.  Vstávání po páté hodině, abych se v sedm dostal do Berniniho kolonády. Tedy bez snídaně. Stavil jsem se na kafe a croissant až ve městě.

Zážitek z fronty na baziliku - velký. Fotky jsou ve fotogalerii.

Byl jsem rád, že jsem sám (tedy ne s nějakými Čechy).  Takže jsem i užíval koupel v nezinárodní katolické církvi. Kolem mě byla slušná společnost, pár kněží a prelátů z Anglie (takže jsem i rozuměl!), nějaká ta sestřička, jedna slušná anglická katolickíá maminka z 4 dětmi a za mnou parta korejců. Ten kněz, co je vedl, byl v jeho rodině knězem už v sedmé generaci. Budeme muset pohled na asijské křesťanství hóódně změnit.

Jo, sestříčky - když potkáte ty "naše" nebo ty npormálnšě se plahočící po Římě za svými povinnostmi, je to takové smutné a udřené. Ale ty, co čekají na sv. Petra, to jsou ty nadšené, s moudrýma dětskýma a šibalskýma zářícíma očima.

Prostě jsem se zase jednou ubezpečil, že ačkoli není liturgická hudba zanedbatelná, není to to, co by určovalo osudy ŘKC. Což je teda dobře!

papež rozdával palia, takže proto byl takový nátřesk. Každý z metropolittů si přijel se svým fanclubem. 

Podle osvědčeného vzoru byl lid boží zabavován před mší růžencem. V latině. Což vzhledem k tomu, že italové byli v bazilice v drtivé menšině mělo svůj smysl. Myslíte, že to pochopila ta slepice, co seděla vedle mě? Přestože to měla v brožůře uvedené, jela si to svoje "Santa Maria, Madre di Dio,
 prega per noi peccatori, adesso e nell'ora della nostra morte." Tak jsem se nedal, a přestože se okolosedící angláni vzávali a odpadali, jel jsem to své "Sancta Maria mater Dei,  ora pro nobis peccatoribus, nunc, et in hora mortis nostrae."

Baba! Sežrala mi půlhodinu těžké duševbní práce!

Ka zpěvu samotnému - nebyla žádníá ostuda. Capella Sistina se krotila a angličani jim udtželi i intonaci. Samozžejmě, že šlo poznat, co zpívá který sbor a co dohromady. Nicméně nyní mám pocit, že přesně vím, jak by se to mělo dělat a co se na tom ve Vatikánu ale i u nás doma dělá blbě. Ale to je nezajímavé, protože to nikoho ani ve Vatikánu, ani u nás doma nezajímá.

Jen na okraj - ta renesanční polyfonie je krásná, ale není do sv. Petra - málo platné. Je to pro komornější příležitosti než pro tisícíhlavé davy z celého světa. Naopak chorál se ukázal mezinárodní církevní hudební řečí. Zpívala se De Angelis (kyrie, sanctus, agnus -  gloria a credo byla Missa papae Marcelli), odpovědi, otčenáš, občas neco z propria, když to tedy spustí několik tisíc lidí - to je síla. A oni spustili (znalci později říkali - to bylo proto, že tam byli cizinci a ne italové, ale s těmi "našimi" italy jsem se potkal včera).

Sv. otec - co jsem ho neviděl - nám nějak fyzicky sešel. Ale myslí mu to a taky zpívá!

Jak to shrnout - v celku povzbudivý zážitek. Církev přes různá osobní zranění, odsobní blbosti a osobní selhání žije a bují. Jerstli se k tomu bujení přidá i Evropa, nebo jestli půjde do kytek, to je jiná záležitost, je to problém Evropy, nikoli Církve. Chorál to přežije, co jiného si má zazpívat Korejec s nejakým negrem z Ghany, že?

DVK a kytary? To dnes ve světové církvi nikoho nezajímá (mrtví ať pochovávají své mrtvé). Lidi buď je zajímá Kristus a jeho církev, nebo upadli do tenat ďáblových konzumu a egoismu. Takže svět se vrací do svých kolejí, protože tak tomu bylo vždycky. 

A JiKu z toho má dobrý pocit.