Rád bych se ještě vrátil k tématu dnešních čtení z Písma - tématu odpuštění. Přiměla me k tomu vyslechnuté homilie, která mě dovedla k poznání, že vuď já sám, nebo dnešní kazatel si představujeme křesťanství jako Hurvínek válku. A tuto při se vám teď pokusím nastínit a vyslechnout vaše ctěné názory k tématu.

Nejspeve shody:

Odpuštění je dobré, jsme k němu vyzývání, Bůh celkem jasně vyjadřuje své rozhodnutí, že při odpouštění nám se bude řídit tím, jak my sami jsme se chovali při odpouštění druhým - těm, kteří se provinili vůči nám.

A nyní témata, která mi připadala sporná:

1)  Kazatel přidal k odpuštění i toleranci, a to souřadným způsobem. To, co platí o odpuštění, platí i o toleranci, dnešním Evangeliem jsme vyzýváni a zavázáni nejen k odpuštění, ale i k toleranci.

2) Odpustit těm, kteří litují a kteří nás o odpuštění prosí je brnkačka. To není nic specificky křesťanského. Správný křesťan se ale pozná tak, že odpouští (a ve smyslu bodu 1 je i tolerantní) těm, kteří o jeho odpuštění nestojí. Idea křesťasnského odpouštění  tedy je bezpodmínečné, ne odpustím, když ty (nejprve) to a to.

K prvnímu bodu bude nejprve dobré pokusit se vymezit obsah pojmů odpuštění a tolerance. Už proto, že jde o dvě různá slova, naznačuje, že každé bude něco jiného.

Pár bodů o tom, jak to vnímám já:

a) To, co odpouštíme, je nějaké zlo. Odpouštět dobro je blbost. A pokud bychom se hněvali na druhého pro něco, co zlem není, není lékem odpuštění, ale to, abychom si udělali pořádek v mozku my.

b) Odpouštíme nějaké zlo, KTERÉ JIŽ NASTALO ČI SE PRÁVĚ DĚJE. Nejde odpouštět zlo, které nenastalo.

c)  Předmětem, objektem odpuštšění je viník. Odpouštíme viníkům, dlužníkům. Tedy přesněji, předměty jsou dva, odpouštím komu co, ale to KOMU je při odpouštění daleko důležitější. Mohu zajisté plným vyjádřewním říci "Odpouštím Frantovi krádež auta", ale mohu říct "Odpouštím Frantovi", kdežto samotné "odpouštím krádež auta" je podle mě nesmyslné. Odpuštění je nesmyslné bez osoby, které odpouštím.

A jak je to s tolerancí?

a) Toleruji tovněž nějaké zlo. Minimálně to, co já jako zlo vnímám. Toleruji mu dobročinnost je nesmysl. Může to být ve jménu nějakého dobra, podle principu dvojího účinku, ale je to vždy zlo.

b) toleruji ne to, co se stalo, ale to, co se děje a i to co se stane v budoucnosti.

c)  Předmětem tolerance je sám skutek, nikoli pachatel. Toleruji rušení nočního klidu, toleruji drobné krádeže, toleruji umělé potraty. To co, toleruji jednomu bych měl za stejných podmínek podle principu spravedlnosti tolerovat i druhému. "Tobě to toleruji, ale jinému to tolerovat nebudu" - to mi zní hodně nekřesťansky.

Z rozdílů mezi odpuštěním a tolerancí bych soudil, že tolerance  v tomto smyslu JE ZLEM.  Máme sice milovat hříšníka, ale nenávidět hřích. Hříšníkovi se odpouští, hřích se toleruje.

Jakžto zlo je tolerance přípustná pouze při dosahování jiného, většího dobra (princip dvojího účinku) a nekdy nelze tolerovat skutky zlé samy o sobě (vraždu). Přihodit tedy jen tak mirnixdirnix požadacvek tolerance k požadavku odpuštění jako křesťanskou ctnost je nesprávné.

Ad bezpodmínečnost odpuštění:

Není sporu o odpouštění těm, kteří si UVEDOMUJÍ, ŽE SPÁCHALI COSI ZLÉHO, a kteří O ODPUŠTĚNÍ STOJÍ.  Je ještě jedna tradiční podmínka - restituce. Pokud mi Franta ukradne milion a přijde mě poprosit o odpuštění, měl by ten milion (nebo alespoň tolik z něho, kolik může) vrátit, tedy nahradit podle svých možností škodu. Představa, že on mi ukradne milion, požádá o odpuštění, já mu odpustím a on si milion nechá a je to krásně křesťanské je krásně nekřesťanská.

V Písmu jsem našel jedinou okolnost, kdy máme, následujíce Krista, odpouštět těm, kteří nelitují:  Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Kristus jako Bůh samozřejmě věděl, kdo ví, co řiní a kdo neví, co činí. My to jen odhadujeme. Proto je, myslím, na míststě modlitba poněkud modifikovaná: Orče, odpusť jim, pokud nevědí, co činí.

Pokud někdo ví, co činí a přesto to činí a nekaje se, nepatří odpuštění podle mého názoru do křesťanského portfolia. Nedovedu si představit, jak oddělit takové odpouštění těm, kteří o odpuštění nestojí a jsou připravení konad další a další zlo, od tolerace ke zlu.

Jsou v naší vlasti místa, kde dnes lidé volají "cikáni do plynu!" Ve velmi podobné situaci, ve které jiný dav volal před dvěma tisíci lety "ukřižuj ho!"

Litují toho?  Vědí, co činí? Máme jim to odpustit? Máme jim to tolerovat? Jak se zachovat jako řesťan v této situaci a ve světle dnešního evangelia?

Je to prostě daleko složitější, než proto, že se hlásíme ke Kristu, jednoduše  odpouštět a tolerovat komukoli cokoli.