aneb "Ockhamova břitva"
Inspirovala mě homile Richarda Čemuse na RaVa. Začíná jí tímto odstavcem:
Kdo by neznal píseň slovenské kapely Elán Voda, čo ma drží nad vodou !? Text je podmanivý, ale nezdálo se mi, že by chtěl říct více, než vyprávět drama lidského vztahu. Ale i v něm, ba právě v něm je skrytě přítomen i Bůh, dárce života. Je potřeba Jej ovšem hledat, nechat se vzít do Boží tvrdé školy.
Samozřejmě, že zamlčený předmět (v něm) bychom formálně mohli vykládat různě. V tom textu (je možno hledat skrytého Boha), nebo v v dramatu lidského vztahu (je možno hledat skrytého Boha). První výklad je natolik absurdní, že by jej Čemus nemohl myslet vážně, naopak v dramatu lidského vztahu je možno Boha hledat, i když to není zrovna jednoduchý prostor na hledání a ještě složitější na nalézání.
Nicméně mě Čemusova homilie přivedla k tomu klipu z elánského megakoncertu. Zaujalo mě chování publika. Ruce nad hlavou, pomalé komíhání ze strany na stranu. Nepřipomíná vám to něco? Záběry z charismatické konference, nebo třeba tohle?
Ta podobnost nemůže být náhodná. Po internetu se šiří rčení (nikdo neudává zdroj, ale věichni si to rčení pochvalují): "Vypadá to jako kachna, kváká to jako kachna, chodí to jako kachna – nebude to nakonec kachna?" Jde v podstatě o populární formulaci Ockhlamovy břitvy Pluralitas non est ponenda sine necessitate. Ockhlamova břitva nám tedy nedovoluje dívat se na stejné mávání jako na dvojí mávání různé. Zbývají tedy jen vysvětlení symetrická: "Mávání je projevem Ducha" a "Mávání je projevem sentimentální nálady". Osobně se přikláním k druhému vysvětlení. Zejména proto, že věřím na to, že hudba něco znamená, něco vyjadřuje. Že je více, než jen nezúčastněným a bezobsažným způsobem, jak přednést text. A s mými hudebními zkušenostmi (v oblasi popu ostatně ne příliš rozsáhlými) neshledávám žádný podstatný rozdíl mezi hudebními složkami obou klipů.
Zakončím tedy sentimentální úvahu sebeidentifikačním citátem vtipu, který jsem vygooglil v souvoslosti s hledáním původu onoho aforismu o kachně:
Na lov kachen jdou ctyři doktoři: internista, psycholog, chirurg a patolog. První kachna vylétne z rákosí, internista na ni zamíří... míří... míříi a říká si: "Vypadá to jako kachna, asi je to kachna, ale ještě počkám, jestli se to bude i projevovat jako kachna."
Kachna mu samozřejmě uletí. Po chvíli se zvedne druhá kachna. Psycholog zamíří, míří a říká si: "Vypadá to jako kachna, lítá to jako kachna, ale myslí si to, že je to kachna?" Kachna mu uletí. Třeti kachna vylétne z rákosí, chirurg zamíří, PRÁSK! a kachna padá k zemi. Chirurg se otočí na patologa a ríká: "Běžte se, prosím, pane kolego podívat, jestli to byla opravdu kachna".
Jo a ta sebeidentifikace? Cítím se často jako ten patolog.
Nu, i patologů je třeba.
Komentáře
Napsal mi kamarád, co si přečetl tento blogový příspěvek mail. Anonymně jej sem překopíruju (osoba pisatele je redakci známa :-)
Třeba proto, aby babča měla radost. I když s ním zcela nesouhlasím :-)
Mate samozrejme pravdu, komihani rukama je znamkou punku - pardon sentimentu.
Jenomze podle mnoha lidi je modlitba jako takova znamkou sentimentu. To je nepochybne omyl, ba zlovolna pomluva. Ale je v ni nekolik kousku pravdy. Vetsimu, nez malemu mnozstvi krestanu splyvala modlitba se sentimentem v kazde dobe.
Kyc a sentiment jsou nerozlucnymi pruvodci katolicismu v celych jeho dosavadnich dejinach. Jsou pruvodci nevitanymi, nicmene radikalni snahy o jejich vymyceni byly - pokud vim, tak vzdycky - jeste horsim zlem
(ikonoklasmus, protestantismus, osvicenstvi, pokoncilismus).
Co s tim? Podle mne je spojeni zadouci zboznosti se sentimentem a kycem tak intimni, ze asi neexistuje zpusob, jak zabit jedno a nezabit druhe. Jde to udelat v trapisticke komunite, ale ne v "lidu".
Myslim, ze ciste racionalni vira bez citu prakticky neexistuje. Vyskytne-li se, je zvracena (az na vzacne vyjimky mimoradnych osobnosti ci situaci - aniz bych to porad opakoval, temer vzdy ze vseho pripoustim vyjimky).
Samozrejme, nic neni tak bohatym zdrojem citu, jako velke umeni. Ale byva obtizne tu pokladnici odemknout. Chce to trenink. I kdyz jde jen o poslouchani hudby - jeji provozovani je samozrejme jeste radostnejsi - a jeste tezsi.
Nemyslim si, ze Buh ruce nad hlavou odsuzuje. Myslim, ze z nich ma casto radost. Nekdy dokonce i na koncetu Elanu. Zcela jiste Buh neodsuzuje city jako takove, byt je jejich cil velmi prizemni (jako dobra snidane).
Buh by asi chtel, aby vsichni zpivali choral. A odmeni kazdeho, kdo k tomu lidi povede a privede. Ale odmeni ty, kdp budou lidem branit v komihani do rytmu? Tim si nejsem jisty. Myslim, ze to bude dle okolnosti. Muze za to odmenovat i trestat. Muze nastat situace, kdy prestat komihat rukama nad hlavou pri modlitbe nebo dokonce msi bude zle? Myslim, ze ano.
Pripada mi temer jiste, ze komihani rukama nad hlavou neni o sobe spatne (vzdy a vsude). Alespon netusim, jak by se dalo zduvodnit opacne tvrzeni.
=========================
Jen takovej dodateček JiKu: Já komíhání rukama nad hlavou nikomu nezakazuju. Ale dělám si naděje, že občas někoho přesvědčím, že to to pravé ořechové nebude.
vyřiď mu, že mám radost.
Až jednou se dozvíme z čeho, co jsme dělali mohl mít Bůh radost:-) Ale radost z Pána má být NAŠÍ SILOU. On možná nepotřebuje nic-ani naše modlitby, naše usebrané rozjímání, ani kývání. To MY to potřebujeme. Já bych tě tak ráda přesvědčila, že katolík prožívající občas expresívně svou radost z Pána může být docela dobrý katolík. Protože i takový se občas ztiší. Věř že jo.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.