http://petisek.signaly.cz/1108/krasa-z-hory-promeneni

Ten článek se dotkl mého bolavého místa. I když se snažím o estetice ledasco přečíst, s jedním pojmem si nevím rady. A to je pojem krása. Staré klasické estetiky selhávají, když ropuchu a krokodýla označí za příklady ohyzdnosti - kontrárního opaku krásy. Moderní současné estetiky selhávají v tom, že krásu vyřadily z estetických pojmů vůbec. Krásné je to, co se komu líbí. Tedy krása je pojem neobjektivní.

Cantalamessa zachází s pojmem krása, jako kdyby to byl pojem přirozený, každému to bylo jasné a všichni se shodovali v tom, co je krásné a co není. Tak tomu ovšem není. Klidně prohlásím o mnoha věcech, o kterých by třeba babča řekla, že jsou krásné, že je to hnus fijalovej.

Tak co s tím? Dá se s tím pohnout? Jak máme lákat lidi na krásu místo na pravdu či dobro, když se nedokážeme dohodnout o tom, co to krása je.

Zdá se, že nezbývá než použít estetiku babči helči: Co je krásné, to ví jedině Bůh, takže nemůžeš o ničem prohlásit, že to krásné není, když to někdo jiný za krásné považuje. Rozčiluj se až v případě, že by ti to někdo za krásu nutil přijmout. (No jasně, že nutí. Pokud někdo pověsí do kostela, kam chodím, nějaký obraz, nutí mě považovat jej za krásný, nebo mě nutí k tomu, abych si myslel, že tam pověsil obraz ohyzdný).

S takovým přístupem ovšem Petiskovi másledovníci nebudou mít co ukazovat, jakmile vyblednou fresky z doby, kdy lidé ještě věděli, co krása je. A to, že přitom považovali ropuchy a krokodýly za ohyzdné, to asi byla nutná daň za to, že dnes má Petisek co ukazovat. Dneska si nikdo o krokodýlovi nemyslí, že je ohyzdný, ale krásu nebe na moderním výtvarném díle neukážeš a neukážeš.

No, možná by se to dalo vyzkoušet na Obraze Božího Milosrdenství, že.