Býváme svědky mnoha záměn a nedorozumění v rozlišování mezi příčinami a důvody. Ocituji humornou větu (citováno podle Vesmír 75, 237, 1996/4):
Jestliže si v rukopisu eseje „Pocit pikantnosti“ (Vesmír 75, 169, 1996/3) přečtu: „Krystalickým příkladem tohoto způsobu myšlení je například odhalení, že důvodem Napoleonovy dobyvačné vášně byla chronická zácpa“, pobaví mě to. Zácpa mohla být nanejvýš příčinou zmíněné dobyvačné vášně, důvody k dobývání zřejmě byly docela jiné.

Z tohoto důvodu se pokusím o zamyšlení nad rozdílem, mezi příčinami a důvody.

Nejprve jazykově (češtinsky).
Příčina se vyjadřuje vedlejšími větami; základní spojkou je protože (poněvadž, jelikož, ježto ad.), ale vedlejší věty mohou být uvozeny i jinak (nepůvodními předložkami díky tomu, že..., vinou toho, že... aj.). Jsou to věty příčinné. Důležité u nich je to, že popisují nějaká kauzální vztah příčina – následek a příčinná spojka je v té větě, která popisuje příčinu (jednu z příčin, neb příčina jednoho následku málo kdy bývá sama).
Protože si nedával pozor, zakopl. Zakopl, protože si nedával pozor. Mimochodem, významový a stylistický rozdíl mezi těmito dvěma větami je rovněž zajímavý, ale to si necháme na jindy.

Důvod se vyjadřuje vedlejší větou důvodovou. Předpokládáme rovněž nějaký kauzální vztah mezi příšinou a následkem, ale stejnou spojku, která v minulém případě uvozovala příčinu, nacpeme k následku. (Asi) si nedával pozor, protože zakopl. Zakopnutí (které má tu spojku a větu vedlejší) není ani zdaleka příčinou toho, že si nedával pozor. Naopak, ze zakopnutí (následku) usuzujeme na příčinu. Zakopnutí je důvodem, proč soudíme, že si nedával pozor. Je to věta důvodová.

Tolik tedy čeština.

Pokusme se podívat se na to nečeštinsky, selským rozumem. O příčině má smysl mluvit v kauzálních řetězcích. Každý následek má nějakou příčinu. Následek je svými příčinami určen. Když naaranžujeme situaci tak a tak, nutně následuje to a to. Pustíme vázu na zem, rozbije se. Rozbila se, protože spadla. Její pád byl příčinou jejího rozbití. Ten pád měl zase svou příčinu ... Co je však příčinou nějakého jednání člověka? Nedával pozor, tak zakopl. Totéž, jak u té vázy. Ale kromě takového jednání, ve kterém se člověk chová jak ta váza, má ještě jinou možnost – svobodné rozhodnutí, které té váze vlastní není. Realističtí filosofové nás učí, že příčinou takového rozhodnutí (nějakou příčinu mít každý následek musí) je člověk sám. Příčinou toho, že si otevřu deštník, není to, že začne pršet. To bych se od padající vázy nijak nelišil. To, že začne pršet, pro mě ovšem může být k otevření deštníku důvodem. Mám určitě i důvody k tomu, abych ho neotvíral. Třeba ten, že na těch pár kroků to nestojí za to. Zvažuji důvody pro a proti a pak se JÁ nějak rozhoduji a jsem příčinou otevření či neotevření.

Když se nás někdo ptá, „proč jsi otevřel ten deštník?“, neptá se nás na příčinu a bylo by hloupé a téměř arogantní odpovídat „protože jsem se tak svobodně rozhodl“. Ptá se na důvody, které mě vedly k tomu, že jsem jej nakonec otevřel. 

S vírou si to představuji podobně. Je výsledkem svobodného rozhodnutí. Tedy – měla by být. A pokud se nás někdo ptá „proč věříš?“, neptá se po příčině, ale po důvodech. Ptá se třeba proto, aby je sám zvážil. A příčinou našich evangelizačních potíží by mohlo být i to, že pro svou víru nemůžeme najít dostatečné důvody. Třeba je nemůžeme najít, protože je nehledáme. Dejme tomu, že je ani nehledáme. A má to nehledání nějaké vnější či vnitřní (od nás samotných odlišné) příčiny, nebo důvody?