Moc se mi nezalíbil text, který Znova použil pro charakterizaci toho, co to je fanatismus.

Hledal jsem jiný. A našel definici, která se mi zalibila ze všech nejlépe. Je to v souvislosti s Jungovými osobnostními typy. Těch je jak známo 8. Introvertně intuitivní, I citový, I myslivý, I percepční, Extravertně intuitivní, E citový, E myslivý a E percepční typ.

K fanatismu mají vlohy především  extravertně myslivé typy. Kopíruji sem pár vět charakteristiky:

Extrovertní myšlení považuje za správné a pravdivé jen to, co odpovídá objektivně dané formuli. Logicky vyhodnocuje fakta vnějšího světa nebo obecně platných idejí. Činí si nárok na veškerou pravdu a nestrpí vyjímky. Výsledek svého myšlení považuje za ryzí formulaci objektivní skutečnosti. Extroverně-myslivý typ považuje chování lidí, které neodpovídá jeho formuli, za nerozumné, nemorální a nesvědomité, jelikož svou formuli považuje za obecně platnou vždy a pro všechny. Jakékoli vzdálení se od této normy je považováno jako projev nedokonalosti, který je nutno chirurgicky odstranit. Velkou roli pro takového člověka hrají pohnutky jako "mělo by se", "je třeba", "musí se". ...  Extrovertní myslitel potlačuje své city a další projevy životnosti, čímž zabraňuje jejich rozvoji a růstu, takže jsou jakoby "nedomrlé". Vědomý altruismus je často mařen jedinci samému skrytým egoismem: strážce mravů se nakonec ocitne v kompromitující situaci: mravokárce zhřeší. Cítění je u tohoto typu obvykle méněcenné a působí svádivě z nevědomí. Myšlenkový idealista se najednou neštítí použít nekalého prostředku, "aby vznešenou ideu prosadil." Je to poněkud komická situace, kdy život přiměje takového člověka, aby se "odkopal" a ukázal svou méněcennou, infantilní a sobeckou tvář v situaci, kdy se to nejméně hodí. Pro mnoho komedií je to vděčné téma. ... Nevědomá citlivost někdy přechází v agresivní a vyhrocený tón řeči. Méněcenné cítění se promítá do podezírání, obviňování a pomluv. Jakoby takový člověk na jedné straně hrdě a královsky stál v zaujetí nějaké objektivní a vznešené pravdy, a přitom, když ho nahlédneme zblízka, podivně "kulhal jako mrzák", byl plný zášti a pomsty a pamatoval si stará příkoří. Idea je velkorysá, ale cit je malicherný a směšný. Vše, co neodpovídá ideji, formuli, člověka nenávidí, hledí na to zahořkle, odsoudí to. Myšlení pracuje dokonale, ale vlivem pokulhávajícího citu se stává dogmatickým, protože se na něj přenáší sebeutvrzení a sebezáchova osobnosti. Člověk se identifikuje se svou "pravdou" a k ní se stává chorobně přecitlivělý jako k "malému děťátku, jemuž zlý kritik ublížil". Raději je tedy domnělý kritik ztrhán výbuchy hněvu dříve než dojde na jakoukoli věcnou debatu. Formule, skrytě podbarvená citem, se totiž stává předmětem náboženství. Vše, co neodpovídá formuli, je vytěsňováno, hromadí se v nevědomí jako vzrůstající pochybnosti a ve vědomí se projeví jako fanatismus, protože "fanatismus není nic jiného než překompenzovaná pochybnost."

Tolik cizí myšlenky. Leč zajímavější, než fanatici mně osobně připadají bojovníci proti fanatismu. Pokud je fanatismus úlet a krajnost v jednom směru, měla by existovat úchylka ve směru opačném. Kdo jsoiu vlastně ti, kteří se proti fanatismu hlasitě vymezují? Kterým směrem na ně číhá jejich vlastní úchylka?

Předně jsem si uvědomil, že vymezovači jsou opět extraverti. Inroverti zpracovávají podněty jinak, než vymezováním se. Nebudou to také extravertní  percepčníci, to jsou jediní tolerantní extroverti. Zbývají tedy tři typy bojvníků:

Extroverní citovci, které zraňuje neopětovaná vztahovost a útoky fanatiků, extrovertní intuitivci, kterým při představě, že by mohl existovat jakýsi objektivní řád  (jehož existenci fanatici nahlas a někdy nevybíravě prosazují) naskakují hrůzou pupínky  a - paradoxně - opět extrovertní myslitelé, kteří smým myšlením objektivizují výdobytky extrovertních intuitivců a zcela v duchu fanatismu překompenzovávají svou nevědomou pochybnost, že by na intuice extrovertních intuitivců vsadili chybně.

Na závěr otázku: má smysl nadávat na fanatiky? Jako namíchanina mezi introvertně  percepčním a introvertně myslivým typem odpovídám, že samozřejmě ne. Ale proč konec konců ne? To vymezování se je velmi zajímavé a někdy dokonce zábavné.